Z historie Kavkazu

Leninské Rusko vykřikuje do celého světa právo národů na sebeurčení. Přitom vojensky obsazuje Arménii, Ázerbájdžán a Gruzii. Tyto mladé demokracie likviduje a připojuje k bolševickému Sovětskému svazu.
Při obsazování Rusko rozpoutá krvavý masakr, kterému padne za oběť na 50 tisíc obyvatel Ázerbájdžánu.
Arménie, Ázerbájdžán a Gruzie se tak stávají Ruskem porobená a okupovaná území formálně začleněná do Ruskem ovládaného Sovětského svazu.

Rozklad Sovětského svazu 1980-1991

Ruskem násilím prosazovaná ideologie marxismu-leninismu povýšená na „vědecký světový názor“ přivádí Sovětský svaz ke krachu. Obchody zejí prázdnotou, hlad žene lidi do ulic. Vypuknou protesty proti bídě a ruské nadvládě.
Rusko je na touhu Arménie, Ázerbájdžánu, Gruzie a Čečenska po nezávislosti dlouhodobě připraveno a reaguje rozpoutáním teroru, masakrů a nucených deportací.
Rusko vyzbrojuje a nasazuje násilníky z věznic, organizuje pogromy a teroristické útoky s cílem vyvolat národnostní konflikty, které vytvoří závislost na dodávkách ruských zbraní a munice.

Invaze a trestné tažení ruských vojsk do Ázerbájdžánu – leden 1990

V Ázerbájdžánu se v roce 1989 začaly množit požadavky k ukončení nadvlády Moskvy, která si byla dobře vědoma toho, že jí hrozí ztráta nadvlády nad Ázerbájdžánem a ztráta ruského monopolu nad exportem Ázerbájdžánské ropy a plynu. Rusko se tuto hrozbu rozhodlo, jako vždy, řešit situaci silou a terorem obyvatelstva.
Za tím účelem Moskva stáhla přes 50 tisíc vojáků z vojenských okruhů Zakavkazska, Moskvy a Leningradu, které posílilo o vnitřní síly ruského ministerstva vnitra a další vojenské útvary doplněné o skupiny sebraných násilníků. Válečná flotila v KAspickém moři vplula do Bakinské zátoky.
Tato více než padesátitisícová armáda vtrhla do Baku v noci z 19. na 20. ledna a protestující civilní obyvatelstvo proti zásahu nemilosrdně postřílela ze všech druhů zbraní. Podle údajů, které nejsou dodnes považovány za přesné, bylo v důsledku tohoto krveprolití zabito 131 lidí a přes 800 zraněno.
Současně s krvavými událostmi v Baku vyslala Moskva dvě motorizované pěší divize k hranicím s Íránem a dvě "speciální" divize do Náhorního Karabachu. V Baku, Náhorním Karabachu a Nachičevanu, v západních a jižních oblastech země, byl vyhlášen zákaz vycházení. Tyto krvavé události vstoupily do dějin pod názvem "Černý leden".
Ruská armáda přitom vedle rabování zabavovala všechno, co se dalo použít jako zbraň včetně loveckých pušek, a dokonce a zbraní používaných pro vojenskou přípravu ve školách. Hroutící se rusko-sovětské impérium spáchalo tyto zdaleka ne poslední zločiny s mimořádnou krutostí.

Pokus Arménie o odtržení – březen 1991

Operace Kolco – trestné tažení – květen až červenec 1991

Ázerbájdžán vyhlašuje nezávislost – 30. srpen 1991

Invaze, deportace a okupace Ázerbájdžánu 1991 – dosud

Snaha Ázerbájdžánu o odtržení od Sovětského svazu, které pro Rusko představuje ztrátu kontroly nad těžbou a transportem ropy a plynu z oblasti Kaspického moře, ruzzuří Rusko tak, že veškerou agresi přesměruje proti Ázerbájdžánu, který obviní ze zvěrstev napáchaných Ruskem v rámci Operace Kolco.
Ruská armáda a vojska ruského ministerstva vnitra spolu s Ruskem vyzbrojenými formacemi sadistických násilníků obsadí v letech 1991-1994 13,64 % území Ázerbájdžánu. Agdam, Füzuli, další města a četné vesnice v Ázerbájdžánu Rusko vyrabuje a zničí jako ukrajinský Bachmut v roce 2023.
Ve městečku Chodžaly s osmi sty obyvateli 366. motostřelecký pluk ruské armády v koordinaci s formacemi sadistických násilníků spáchá masakr, který je srovnáván s vyhlazením Lidic za 2. světové války.

Osvobození části okupovaného Ázerbájdžánu 2020

Tři desetiletí potřeboval Ázerbájdžán k tomu, aby postavil vlastní armádu a částečně se v roce 2020 zbavil ruské okupace pod vlajkou Arménie.
Pod vlajkou Arménie, která je dodnes obsazená ruskou armádou a na Rusku existenčně, hospodářsky a vojensky zcela závislá. Arménie, která se tváří navenek jako demokratická, ačkoliv o tom, kdo se dostane do vlády až do roku 2018 rozhodovalo Rusko ve falšovaných volbách, kde počet hlasů mnohdy převyšoval počet voličů.

Základní nepravdy šířené o tzv. „válce o Náhorní Karabach“

Nepravda 1: Byla to válka kvůli územním sporům o Náhorní Karabach.

Za éry Sovětského svazu v Arménii žijící Arméni o Náhorním Karabachu nevěděli prakticky nic a většina ani nevěděla, co ten název znamená. Otázka Náhorního Karabachu se ve školách neučila a ve sdělovacích prostředcích se o ní za éry Sovětského svazu nemluvilo.
Válku rozpoutalo Rusko zorganizováním pogromů a nasazením tanků, obrnných vozidel, děl a vrtulníků s ruskými posádkami. Ruská armáda včetně vojsk ministerstva vnitra doplněná o vyzbrojené tlupy sadistických násilníků masakrovala obyvatelstvo všech národností bez ohledu na to, zda to byl Armén, Ázerbájdžánec nebo – a to převážně – smíšená rodina obou národností.

Nepravda 2: Mezi Arménií a Ázerbájdžánem vypukla válka, které se Rusko snažilo zabránit.

Arménie a Ázerbájdžán nemohly pomocí děl, tanků a vojenských vrtulníků rozpoutat válku, když za Sovětského svazu ani jeden z nich armádu neměl. Jediná armáda byla Sovětská armáda, která byla řízená Moskvou – tedy Ruskem. Rusko dobře vědělo, že se obě země budou chtít nenáviděné ruské nadvlády (stejně jako Československo) zbavit a jedinou cestou, jak udržet ruskou kontrolu nad kaspickou ropou a plynem, je vyvolání války a uvržení do závislosti na ruských dodávkách zbraní a munice.

Nepravda 3: Náhorní Karabach patří Arménii, protože tam žije většina Arménů.

V roce 1823 tvořily arménské rodiny podle výzkumů ruských historiků pouhých 13 procent náhornokarabašské populace. Z důvodu Ruskem podporované migrace křesťanů včetně Arménů z Osmanské říše a Persie to bylo v roce 1897 53 procent.
Zpočátku arménské a ázerbájdžánské vesnice střídaly jedna druhou, nicméně za éry Sovětského svazu se obyvatelstvo vzájemnými sňatky smísilo tak, že koncem 20. století zde exaktně vzato žádná etnicky čistá arménská rodina nebyla.
Sami v Arménii žijící Arméni obyvatele Náhorního Karabachu za Armény nepovažovali a spíše je vnímali jako ázerbájdžánské „poturčence“.
Za tzv. „války o Náhorní Karabach“ (ca 1988 až 1994) uprchlo a bylo násilím deportováno 750 tisíc obyvatel do Ázerbájdžánu a pouze 250 tisíc do Arménie. Z tohoto nepoměru je zřejmé, že proázerbájdžánských obyvatel zde muselo být třikrát více než proarménských. Tvrzení, že Arméni tvořili většinu, je tedy zjevná účelová lež. Dnes v Náhorním Karabachu žije původní arménsko-ázerbájdžánská etnická směs a značný počet uprchlíků z arabských zemí, kterými jerevanská vláda osídlovala domy po vyvražděném a uprchlém obyvatelstvu.
Jen malou část obyvatel tvoří Arméni, kteří přišli z Arménie vyrabovat a osídlit domy po vyvražděném a uprchlém obyvatelstvu – jejich pobyt včetně Arabů je ale nelegální stejně, jako je nelegální pobyt Rusů, kteří přišli rabovat a bydlet na Ruskem okupovannou část Ukrajiny bez povolení Kyjeva.

Nepravda 4: Stalin spáchal bezpráví, když Náhorní Karabach přičlenil k Ázerbájdžánu.

Když Rusko rozdělovalo Zakavkazsko v roce 1936 na Ázerbájdžánskou SSR, Arménskou SSR a Gruzínskou SSR, stálo před otázkou rozdělení tří oblastí se smíšeným arménsko-ázerbájdžánským obyvatelstvem, a to Nachičevanem, Zangezurem a Náhorním Karabachem. Nachičevan a Náhorní Karabach byly přičleněny k početnějšímu Ázerbájdžánu a Zangezur k méně početné Arménii. Arménie tedy za Náhorní Karabach dostala náhradou Zangezur, který je dodnes součástí Arménie. Je třeba dodat, že dělení oblasti, kde je obyvatelstvo promíchané vesnice od vesnice, nelze ke všeobecné spokojenosti rozdělit nikdy.

Nepravda 5: Náhorní Karabach je sporné území mezi Arménií a Ázerbájdžánem.

Nepravda 6: Rusko v roce 2020 zprostředkovalo příměří mezi Arménií a Ázerbájdžánem a vyslalo do Ázerbájdžánu „mírotvůrné jednotky“.

Rusko celou válku rozpoutalo a dávkováním zbraní a munice oběma stranám ji udržovalo tak, aby se vyvíjela přesně podle zájmů Ruska.
Ázerbájdžán ve spolupráci s Tureckem obnovil v roce 2020 kontrolu svého vlastního území a Rusko, které se již tehdy připravovalo na invazi na Ukrajinu, si nemohlo dovolit střet s Ázerbájdžánem a potažmo s Tureckem, které kontroluje vjezd do Černého moře a Rusku by odřízlo námořní cestu k části ruské armády páchající zločiny v Sýrii. Rusku nezbylo, než se nenápadně „vytratit“ a nechat vojensky obsazenou Arménii topit v Ruskem navařené kaši.
Označování ruské armády, která dnes a denně rabuje, ničí a páchá ty nejodpornější zločiny na Ukrajině jako „mírotvůrce“, je tvrzení vskutnu morbidní a pro normálně uvažujícího člověka nepochopitelné.

Nepravda 7: Arménie je demokratickou republikou.

Leninské Rusko vojensky rozdupalo arménskou demokracii v roce 1920. Od té doby je Arménie vojensky okupovanou kolonií Ruska.
Neúčast Arménie na referendu o připojení k Sovětskému svazu 17. března 1991 Rusko trestá krvavým masakrem, terorem a masovými deportacemi v rámci Operace Kolco.
Svobodné volby v Ruskem vojensky obsazené Arménii neexistují, „volby“ provází násilí, kupování hlasů a sypání hlasů bednami tak, že počet odevzdaných hlasů je vyšší než oprávněných voličů. Nepohodlný kandidát podstupuje riziko vraždy, do roku 2018 nebyl „zvolen“ nikdo jiný než proruský vazal.
Současný premiér Nikol Pašinjan, který se zprvu postavil kriticky vůči Rusku, je přesto vazalem Ruska natolik, že se zúčastnil spolu s Lukašenkem a hrstkou dalších ruských vazalů oslav v Moskvě 9. května 2023 (viz. foto vpravo).

Nepravda 8: Ázerbájdžán je islámská země.

Islám přinesli do oblasti Kavkazu islámští Arabové poté, co v roce 664 obsadili hlavní město Dagestánu Durban.
Po odchodu Arabů byl islám modifikován četnými reformátory a kazateli a postupně se odchyloval od Mohamedovy nauky.
Ázerbájdžán vyhlásil republiku 28. května 1918, oddělil muslimskou církev od státu a nastoupil cestu deislamizace, čímž se stal první parlamentní demokracií v tzv. „muslimském světě“. Ženy získaly volební právo a v hlavním městě Baku byla založena první univerzita západního typu na tzv. „muslimském východě“.
Dnešní podoba „islámu“ v Ázerbájdžánu nemá s Mohamedovým islámem kromě folklóru prakticky nic společného. V zemi se prosazuje ateismus, muži i ženy se oblékají podle západní módy a současný vztah obyvatel k víře je stejně chladný, jako vztah Čechů ke katolické církvi.
Není znám případ, že by Ázerbájdžánec křičící „Alláh akbar“ spáchal teroristický útok.

V tomto smyslu se projevuje neskutečná faleš mnohých západních publicistů, kteří na jedné straně islám propagují, popírají islámský terorismus a každého kritika islámu označují za islamofoba, či dokonce nacistu.
Na druhé straně ale lživě publikují obraz Ázerbájdžánu jako zavrženíhodné islámské země a navozují dojem, že Ruskem napáchané masakry a deportace 250 tisíc Arménů pod vlajkou Ázerbájdžánu a 750 tisíc Ázerbájdžánců pod vlajkou Arménie jsou pochopitelné, či dokonce oprávněné.

Nepravda 9: Válka o Náhorní Karabach je válka muslimů proti křesťanům

Pokud by tomu tak bylo, nebylo by možné, aby hlavním spojencem Ázerbájdžánu byla tradičně křesťanská Gruzie, se kterou má Ázerbájdžán nadstandadně přátelské vztahy. Arménie spolu s Ruskem zase mají nadstandardně přátelské vztahy s ortodoxně islámským Íránem, který Rusko zásobuje zbraněmi proti Ukrajině a podporuje Arménii proti Ázerbájdžánu.
Vztahy Ázerbájdžánu s Íránem jsou dlouhodobě špatné, Írán na hranici drží invazní armádu proti Ázerbájdžánu a umožňuje Rusku zásobovat Arménii zbraněmi a municí.

Nepravda 10: Vojenská agrese Ázerbájdžánu zapřičinila exodus 100 tisíc etnických Arménů v září až říjnu 2023

Tak jako Ukrajina, Gruzie a Moldávie mají plné právo vojensky obnovit kontrolu nad Ruskem okupovaném území, má i Ázerbájdžán právo vojensky obnovit kontrolu nad všemi státy světa uznaným územm Ázerbájdžánu. Označit vojenskou akci Ázerbájdžánu v září 2023 jako agresi je stejný nesmysl, jako označit obranu Ukrajiny proti ruské okupaci jako agresi Ukrajiny proti Rusku.
Náhorní Karabach (arménsky tzv. Republiku Arcach) obývaly převážně dvě skupiny obyvatel. Za prvé vzájemnými sňatky promísené arménsko-ázerbájdžánské obyvatelestvo, které zde bydlelo před rokem 1988 ve svých vlastních domech. Za druhé „ti tzv. etničtí Arméni“, kteří v letech 1988-1994 přišli na území cizího státu rabovat a obsadit domy včetně mobiliáře po vyvražděných a terorem vyhnaných obyvatel, kteří se zachránili útěkem do Ázerbájdžánu.
První skupina neměla žádný důvod k odchodu, byla jen vyděšena propagandou Ruskem dosazené vlády (tehdejší „prezident republiky Arcach“ Samvel Šahramanjan byl Ruskem řízený kolaborant - obdoba Hitlerem řízeného Konráda Henleina v Sudetech), která šířila lži o tom, jaké zločiny ázerbájdžánská armáda bude na osvobozeném území páchat. V listopadu 2023 se někteří začali vracet zpět když zjistili, že se žádné ruské předpovědi o masakrech ázerbájdžánské armády nekonaly.
Druhá skupina si byla velmi dobře vědoma toho, že neoprávněně bydlí v domech po obětech zločinů. Tato skupina tzv. etnických Arménů tedy utíkala především před spravedlností, protože si byla velmi dobře vědoma napáchaných zločinů, na kterých se pod ochranou a velením Ruska podílela.
Mnozí západní novináři, kteří se v zíří a říjnu vyžívali v šíření šokujích zpráv o útěku „etnických Arménů“ před hrozícími masakry ázerbájdžánské armády, najednou mlčí a žádný z nich se neodváží napsat, že se žádné masakry nekonaly a část uprchlíků, která se žádného zločinu na okupovaném území nedopustila, se vrací.

Reference

1. Waal Thomas De: Černá zahrada. Arménie a Ázerbájdžán v míru a za války. Academia 2012, 1. vydání. ISBN 978-80-200-2072-7.
2. Обыкновенный геноцид. Операция "Кольцо", весна-лето 1991г. Центр инфoрмации и oбщественных связей аппарата Президента РА 2012. [Filmový dokument na YouTube.]
3. Holding Deirdre, Allen Tom: Arménie a Náhorní Karabach. Turistický průvodce. Bradt Travel Guides Ltd. 2019. Nakladatelství JOTA s.r.o, 1. vydání. ISBN 978-80-7565-567-7.
4. Petra Procházková o konfliktu v Náhorním Karabachu. ČT24 2020. [Události, komentáře 10.11.2020.]

157

Válka o Náhorní Karabach

Válka o Náhorní Karabach – chronologie stručně.

Okupace a anexe 1920-1921